Skip to main content

Říší středu na jih

By 10.9.201422 srpna, 2019Cesty

V Pekingu jsme to hlavní viděli, je čas přesunout se na jih – do Šanghaje. Z Pekingu do Šanghaje se dá nejrychleji dostat letadlem, nebo (levněji) vlakem. Jízdenka vyšla na cca 1500Kč a když se započítá i čas odbavení na letišti při odletu a příletu, časový rozdíl není nijak velký.

Jižní nádraží v Pekingu je moderní, čisté, klimatizované a hlavně obrovské. Možná tak jednou bude vypadat i pražské letiště. Při vstupu bezpečnostní kontrola, k nástupištím vedou brány, podobně jako na letišti. Otevřeno bylo právě pro vysokorychlostností trať mezi oběma městy, která měří přes 1300 kilometrů, z části je vedena na pilotech, je na ní nejdelší železniční most na světě (cca 165km) a její stavba trvala necelé tři roky. Při tomto tempu výstavby by tunel Blanka zvládli nejspíš během prázdnin…

Cestování vlakem zrovna nemusím, tady to je ale trochu něco jiného. Prostorné, zcela průchozí vagóny, klimatizace, pohodlná sedadla, vypadá to tu spíše jak v letadle (až na podstatně více místa pro nohy). A frčí to kolem 300km za hodinu, což za chvíli přestáváme vnímat. Číňani jsou vybaveni nezbytnými instantními nudlemi a lahvemi na čaj, pro tyto účely jsou ve vagónech zásobníky s horkou vodou.

Vítá nás Šanghaj. Tady se o ubytování a program starat nemusíme, kamarád je tady pracovně už pár let. Takže ani nádraží si moc neužijeme, než se rozkoukáme, máme naložené kufry a jedeme do firemního kampusu.

Obrovské město, prý tu žije přes 23 milionů lidí, je to největší přístav světa a i v Číně má poněkud ojedinělý statut. A zase máme štěstí – ačkoliv ovzduší v Šanghaji patří mezi nejšpinavější na světě, nás vítá modrá obloha s bílými obláčky.

Nejsem příznivcem moderní architektury, ale Pchu-tung (Pudong) prostě bere dech. Perlová věž s výškou skoro 470m a vyhlídkou ve 350 metrech nad zemí. Nebo Šanghajské světové finanční centrum, tzv. Otvírák, který je pátou nejvyšší budovou světa. Jeden mrakodrap na druhém a ve zbytcích volného místa se stále staví.

Proti tomu, na druhé straně řeky, Bund – nábřeží s hotely, bankami a obchodními budovami z počátku 20.století, kde je stavba vyšších mrakodrapů zakázána.

Nákupy

Na nákupy tady je hlavně Nanjing Road, nákupní zóna dlouhá přes 6 kilometrů. A pak různé trhy – tedy většinou to jsou standardní obchoďáky, ale my jsme tomu říkali trhy. Třeba Perlový trh s nabídkou hlavně sladkovodních perel a výrobků z nich, Čajový trh, kde nám předvedli jejich čajové rituály, Květinový trh, který jako jediný byl opravdu trh a pak nezbytné Fejkárny, protože produkcí napodobenin známých značek je Čína proslavená.

Překvapením bylo, že u vstupu visí tabule, které značky je zakázáno prodávat – a vystavené opravdu nejsou, na což dohlížejí policisté. To ale neznamená, že se neprodávají, prodavač hbitě odsune jeden z regálů, za ním je další sklad – a tady už je všechno…

Po Šanghaji se dopravujeme metrem nebo taxíky. Metro je s cca 440km tras největší na světě a mimo ranní a odpolední špičku i dost pohodlné. Taxíky jsou, stejně jako v Pekingu, levné, ale snadno uvíznou v zácpě, o které tady není nouze. A taxikáři anglicky nemluví, takže máme mobily plné nafocených tabulí, ze kterých se dá poznat, kam vlastně chceme jet. Funguje to.

Jing’an Temple

A uprostřed všeho toho mumraje, na západním Nanjing Road, obklopený mrakodrapy a obchoďáky, nacházíme budhistický chrám Jing’an. Postavený v roce 247 našeho letopočtu jako by sem ani nepatřil. Zajímavostí může být, že byl během kulturní revoluce změněn na továrnu na zpracování plastů a obnoven v roce 1983. Dnes patří mezi hlavní turistické atrakce, přesto tu není takový nával, jak by se dalo čekat.

Suzhou

Asi hodinku cesty od Šanghaje leží Suzhou, kterému se také říká čínské Benátky. Od města, s historií sahající do 6.století před Kristem, jsem čekal trochu klidu – jenže ono má asi 5 milionů obyvatel a patří k nejlidnatějším městům Číny. Přesto, alespoň ve staré části, se zachovalo aspoň trochu atmosféry staré Číny s úzkými uličkami, vodními kanály a klenutými můstky. A také s nádhernými zahradami, pagodami a starými chrámy. Určitě stojí za návštěvu.

 

Jezero Taihu

S rozlohou asi 2300km2 je jezero Taihu třetím největším sladkovodním jezerem v Číně. Tedy, zase takový zázrak to není, ale po přelidněné Šanghaji jsou poloprázdné břehy, čajové plantáže a kopce v okolí docela fajn odpočinkem. Auto jsme nechali u vjezdu do jednoho z místních parků a do kopců vyrazili shuttle busem. Vyvezl nás k pagodě na vrcholku, odkud jsme pokračovali mezi políčky s čajem do údolí.

V tom vedru docela náročná procházka, navíc jsme nějak zapomněli sledovat čas. Dole dilema – vlevo buddhistický chrám, vpravo cosi jako hospoda. Rozdělili jsme se, já vpravo, ostatní vlevo. V prázdném lokále seděl jediný Číňan, který na moje zoufalé zvolání Tsingtao mlčky ukázal k lednici. Vzal jsem si tři a šel si sednout na terasu. Za chvíli se přišel podívat – když viděl prázdné lahve, zakroutil hlavou, usmál se a přinesl další. Číňani holt moc nepijí – ale to já taky ne.

No a pak jsme zjistili, že ke vstupu odtud nic nejede a před námi je hezkých pár kilometrů. Co teď. Než jsme stačili dopít, přijel autobus. Zjistili, že jim na parkovišti přebývá jedno auto a tak se nás vydali hledat. Vlastně je mám docela rád…

Vracíme se do Šanghaje, balíme věci, další den pokračujeme dál, zase o něco jižněji.