Do Říše středu

Cesta do Číny může vypadat jako bláznivý nápad, zvláště pro někoho jako já, kdo si ideální dovolenou představuje v Hospodě Na mýtince. Splynout s davem téměř jeden a půl miliardy Číňanů, to je skoro výzva.

 

Trable začínají ještě doma, potřebujeme vizum. S vyplněnými žádostmi vyrážím na ambasádu, v klidu, přece to tam jen dám a za pár dní si to zase vyzvednu. Po dvou hodinách čekání se fronta moc nepohnula a pět minut před ukončením úředních hodin se dveře nekompromisně zavřely.

 

Druhý pokus začíná příchodem těsně po otevírací době. Mám vyhráno, jsem pátý, tohle bude brnkačka. První Číňan v řadě otevírá velkou tašku – a vytahuje štosy pasů, které úřednice za přepážkou jeden po druhém velmi pečlivě kontroluje. Pět minut před ukončením úředních hodin už skoro beru za kliku – a smůla. Mame zavšeno, pšidte jindy.
Třetí pokus neriskuji a stojím před branou hodinu a půl před otevíračkou. Jsem první a vyšlo to.

 

Peking

Do Pekingu přilétáme s Aeroflotem a pověsti o mizerných letadlech a nespolehlivých aerolinkách lžou. Skoro nový Airbus, žádné zpoždění, slušný palubní servis. Z letiště do centra jedeme metrem, dál musíme taxíkem. Ty jsou v Číně levné, jen místní taxikáři to asi nevědí. Cesta k hotelu má stát asi 20CNY, taxikář chce 200. Možná začínal s taxikařinou v Praze. Chvíli se dohadujeme, máváme na projíždějící auto kolem, chvilka smlouvání a máme to za třicet.

 

Hotel objednaný přes Booking je v pohodě, leží přímo v Hutongu, přes ne zrovna ideální hodnocení na Bookingu máme prostorný a čistý pokoj pro tři, za méně než tisícovku na noc. Je čas zavolat taxikářovi, kterého jsem si domluvil ještě z Prahy a který nás poveze na Činskou zeď.

 

Velká čínská zeď

Ping Wang na nás čeká brzy ráno před hotelem, máme naplánovaný celodenní výlet na Jinshanling. Je několik míst, kudy se dá na zeď dostat. Nejblíže Pekingu je Badaling, jenže sem míří všechny čínské a i většina zahraničních zájezdů. Takže permanentní nával. O něco dál je Mutianyu, kde je už lidí méně, což ale neznamená, že málo. No a pak Jinshanling, kde zeď není plně zrekonstruovaná, je to nejdále a moc lidí sem nejezdí.

 

Z Pekingu vyjíždíme poměrně rychle, Ping říká, že se cestou stavíme v jednom městečku na snídani. Asi po půl hodině sjíždíme z dálnice a mezi paneláky zastavujeme u nějakého bistra. Nevím co jsme to dostali, ale takhle bych si snídani nepředstavoval. Ping se směje a ptá se, jestli chceme jinam. Nějak to přežijeme. Ptáme se, jestli nás při cestě zpět hodí na nádraží, kde potřebujeme koupit lístky na vlak do Šanghaje, bere telefon, volá manželce – lístky budeme mít připravené až se budeme vracet. Debata s ním je vůbec zajímavá. Pingu, tohle je to malé město? No, je – vždyť to nemá ani půl milionu lidí. A odkud vy jste? Z Čech? Ty jsem ještě nevezl. Deset milionu lidí? To je ale velké město. To není město, ale celý stát? Aha, tak nic.

 

Internet nelhal, na Jinshanlingu není skoro nikdo. Kromě pár prodejců, nabízejících studené nápoje v plechovkách a za ceny, které jsou stejné jako v obchodě. Jen modrá obloha se někam schovala. Po pár hodinách jdeme na druhé parkoviště, kam Ping mezitím dojel. Čeká nás pozdní oběd v čínské restauraci, při kterém rychle zapomínáme na podivnou snídani.

 

Cesta zpět ubíhá při debatách o všem možném, jen při narážce na politiku se Wang usměje, mávne rukou a mlčí. A prý že nemáme všemu věřit. Kdo ví. Jedeme po široké dálnici s dokonalým povrchem, její stavba jim trvala něco přes rok. Míjíme obrovská, skoro dostavěná sídliště, před rokem tady ještě byla pláň. Stavění jim fakt jde. V Pekingu vyzvedneme lístky na vlak, před hotelem zaplatíme a loučíme se. Pokud pojedete do Pekingu, tady je kontakt: http://www.private-taxi-beijing.com/

 

 

Zakázané město

Vstáváme do zamračeného dne, vypadá to, že bude pršet. Před Zakázaným městem se shromáždil snad celý Peking, takový dav jsem ještě neviděl. Fronty u pokladen ale postupují neuvěřitelně rychle, za chvilku nás už dav táhne vstupní branou. A najednou je klid. Takové množství lidí se nemůže vypařit, ale nějak se rozptýlil do všech stran. Komplex z 15. století je na ploše asi 720000m2 a údajně má 9999 místností. Takže sem se už něco vejde. Začíná poprchávat, všude se objevují deštníky.

 

Číňani jsou vybaveni lépe než my, ale nejsme z cukru, trocha vody neuškodí. Leje jak z konve a nádvoří se mění v bazény. Mezi jednotlivými paláci se brodíme ve vodě, areál se pomalu vyprazdňuje, takže je klidněji. Zpátky do hotelu už jdeme po kotníky ve vodě, která pomalu, ale nezdržitelně stoupá. Později se dozvídáme, že to pro Peking byly nejhorší záplavy za šedesát let. Taxíky nejezdí – není kudy, silnice a hlavně podjezdy jsou zaplavené.

 

 

Chrám nebes

Ráno s obavami koukáme z okna hotelu. Vítá nás modrá obloha a slunce. Bouřka vyčistila vzduch a takhle jasno tady už dlouho nepamatují. Venku je mokro – ale to je vše. Doprava jezdí normálně, podjezdy jsou vyčištěné a průjezdné, nechápu, jak to mohli za jednu noc zvládnout. No, je jich prostě hodně.

 

Taxík nás dovezl k jižní bráně Zakázaného město, na náměstí Nebeského klidu. Tohle je silný kafe – největší náměstí na světě, kterému sekunduje jen moskevské Rudé náměstí. Před Mauzoleem Mao Ce-tunga se kroutí nekonečná fronta Číňanů, kteří čekají, až uvidí nabalzamované tělo svého vůdce. Přes náměstí procházíme k bráně Chrámu nebes a vstupujeme do jiného světa. Uprostřed zahrad leží komplex taoistických chrámů, kde se čínští císařové modlili za dobrou sklizeň. Není zde prázdno, ale je tu klid.

 

 

Letní palác

Podruhé nás čeká metro, tentokrát v centru Pekingu. Proti očekávání je ale čisté, moderní a bez davů lidí, které se zde (prý) mačkají v ranní špičce tak, až je do vagonů musí cpát místní nacpávači. Cestou do Letního paláce nás čekají tři přestupy, ale neztratili jsme se. Palácový komplex z 18.století se rozkládá na ploše skoro 3km2 a sloužil jako letní sídlo císařské rodiny. Většina areálu jsou vodní plochy, kolem je devatenácti milionové město – a tady je sice místy nával, ale jsou i místa, kde jsme úplně sami.

 

 

Vracíme se do centra, ráno vstáváme, čeká nás cesta do Šanghaje.

 

ŠTÍTKY